Po uvědomění si faktu, že už jsme dlouhé 4 roky nebyli na Hronu, jsme měli letos s výběrem řeky na tábor jasno. Chtěli jsme všechno brát s předstihem a poctivě, přeci jen je to vlastně první tábor s novým vedením (pod dohledem posledního mohykána Dana). Co čert nechtěl, přišla pandemie a všechno se začalo komplikovat. Budeme moct na Slovensko, budou povolené putovní tábory a vůbec vlastně tábory? Všechny tyhle myšlenky nám posledních pár měsíců kroužily hlavou a my vůbec nevěděli, co s tím. Plánovat jsme však nepřestali, živili jsme v sobě naději, že všechno nějak půjde. Pro jistotu jsme měli nachystanou putovní i stojáckou variantu v Česku. Naštěstí, květen i červen byly slibné a my se tak mohli 29.6. vydat na letošní tábor na daleký slovenský Hron.
Skupina aut vyjížděla už ve 3 ráno, vlakáči si mohli přispat, protože jsme jeli až v 8. V zapařeném vlaku jsme si s rouškou přes pusu a nos užívali opravdu každou chvilku. Nejhorší byl poslední vlak, kde jsme všichni seděli v jednom společném prostoru u dveří a odpolední sluníčko z nás přes sklo hodlalo vypotit duši. Co nás ale už v tomto vagónu utěšovalo, byl pohled na řeku a okolní kopce. Nejmladší děti, trochu vyděšené z množství vody a z výšky kopců, které jsme měli zdolat na třídeňáku, tolik zase nadšené nebyly a tak jenom trpěly. Do kempu jsme dorazili kolem 5, hned jsme se vítali s ostatními a ubytovali se ve stanech. Rozdali jsme si letošní trička a pověděli si o velké hře. Letos ve stopách Juliuse Payera, teplického rodáka, spoluobjevitele Země Františka Josefa. I my jsme byli císařem vyslání, abychom v severním kraji zkusili objevit nová území. Zbytek dne nás čekalo leháro a Čil.
Další den už jsme se vydali na řeku. Byl lehce nadstav a tak šlo všechno jako po másle. Za první den jsme ujeli 2 plánované etapy a neplánovaně jsme tak dojeli do Iliáše, kde měl být stoják. Skončili jsme tu tedy nakonec ještě další 2 dny. Jeden z nich jsme využili na tradiční návštěvu Banské Bystrice a místního muzea SNP. Bohužel cedule zákaz lození po exponátech nám trochu zkazila náladu. I tak jsme dali fotku u tanku. Pohlednice byly poslány, město bylo prohlédnuto a nákupy byly zařízeny. Vzhůru zpět.
Další den v Iliáši jsme žili programem. Hry jako závod saní a hledání citrónu nebo Eskymáckou olympiádu jsme prokládali Vaprem, kdy si každý mohl vybrat program, který ho zajímá (origami, akrojóga, zpívání, cvičení, zamyšlení, křesání atd.).
Dalších pár dnů bylo dost podobných. Vody bylo stále dost a okolní kopce nás nikdy na dlouho neopustili. Odpoledne jsme si vždy zahráli nějakou hru a i díky dobrému počasí panovala stále dobrá nálada. 8. den tábora jsme z Šášova vycházeli na třídeňák a ač jsme se ten den ještě párkrát vraceli, večer jsme už všichni, kdo byli na cestě spali pod širákem a přemýšleli, jestli ty zvuky kolem, nejsou náhodou medvěd.
Všechny medvědy jsme museli svým pachem dost odlákat, protože jsme se ráno probudili a i jídlo dané bokem bylo bez známky boje. Vydali jsme se na cestu do Banské Štiavnice, která sice nebyla dlouhá, ale kopců měla až až. V BŠ jsme se rovnou potkali s druhou skupinou a po obědě jsme vyrazili dál. Příjemnou zastávkou bylo přírodní koupaliště, které vystřelilo naši morálku, zničenou celodenním pařákem, do výšin. Na vrcholech Štiavnických vrchů jsme si všimli ošklivých mraků. Poté co nám i místní bačině (spory o pojmenování ženského bači jsme vedli celý zbytek večera) oznámila, že “sa blíží búrka”, jsme se místo kochání pohledy vydali rychle dolů. Spali jsme na legendární zastávce a bouřku jsme přežili ve zdraví. Poslední den našeho výletu jsme spali i s druhou skupinu pod Šášovem. Čas nám tu zpříjemnili kozy, která nás nahoře přepadli. Poté co jsme se otrkali z jejich nečekaného příchodu, jsme si už jen užívali pohled na ně a na jejich souboje. Zbytek třídeňáku se už nic moc zajímavého nestalo. Až tedy na to, že nám za bílého dne ukradli v kempu dva loďáky, co nám sloužili jako lednička. Zloději byli ale tak hodní, že nám vytáhli pomazánkové másla. Děkujeme! Společně s uplavaným loďákem z Iliáše máme letos skóre -3 loďáky.
Po návratu jsme hlavně odpočívali. Odpoledně jsme přijmuli nováčky mezi sebe a večer nás čekal slavnostní oheň. Na něm jsme předali letošní jediná orlí pera a to Skřítkovi – Barči. Velká gratulace!
Po tomto už nás čekali jen 2 etapy na vodě. Spodní část řeky už tolik netekla, ale i tak to bylo stále lepší, než většina jiných řek. Tábor jsme jako vždy končili v Nové Bani u fotbalového hřiště. Co bylo ale letos oblíbenější než místní zídka, byla blízká houpačka, podobná té naší u Dyje.
Večer jsme přečkali pod širákem. Ráno nás probudil podivný zvuk. Nebyl to však medvěd ale kráva, která prošla asi metr od našich nohou. V dalších hodinách kolem procházelo stále víc krav, tam a zpátky. Nakonec jsme od místních chlapů zjistili, že se jim rozuteklo stádo a teď se ho snaží sehnat dohromady. Ochotně jsme pomohli a stáli jsme tak, aby krávy neutekli, až je budou nakládat.
Po kravím dobrodružství (silné Polska vibes) nás čekala už jen cesta domů. S jakou radostí jsme ve vlaku hned za hranicí sundávali roušky si ani neumíte představit. Na nádraží nás čekali rodiče a po finálním pokřiku jsme se rozprchli domů
Velké díky patří všem vedoucím a to Danečkovi, Kosákovi, Evči, Sýsovi a Peti za zorganizování letošního tábora. Dále pak našim skvělým kormidelníkům, kteří se s láskou i trpělivostí starali o děti. Díky Kyklopovi, Báře, Kájovi, Kubovi a Janče. A jako vždy by se vše neobešlo bez řidičů, kteří tu dlouho cestu s loděmi a dětmi odřídili. Moc děkujeme Danečkovi, Davidovi, Jirkovi Nes., Lukáši a manželům Trajhanovým.
A díky všem rodičům i dětem, že to s námi zase přežili a mohli jsme si užít tenhle skvělý tábor!